Aby to tu nebylo jen o prázdných řečech, jsem tu s prvním snem, který jsem v životě měla. Nebo úplně první nejspíš není, jako dítě jsem si určitě přála panenku a další věci, které by se daly považovat za sny, nicméně první sen, který bych považovala za důležitější, byl věrný přítel.
Každá holka si nejspíš přeje, aby pro někoho byla ta jediná, krásná i v teplácích a bez líčení, prostě dokonalá. Většina dívek si první lásku najde už ve školce a pro mnohé jsou to hezké vzpomínky, kterým se ve staří smějí na srazech. Já jsem to štěstí neměla, vzhledem k tomu, že jsem byla šedá myška, která se v kolektivu cítila nesvá, takže se žádná velká láska nechystala.
A abych přeskočila dlouhé vyprávění o tom, jak jsem byla nemožná i na základce, takže se žádný přítel nekonal ani tam, poputuje moje vyprávění na střední školu. Nastoupila jsem na obchodní akademii, a i přestože jsem chodila s kamarádkami každý víkendový večer na diskotéku a pokukovaly jsme po klucích, kteří stáli za pohled, stejně se na mě štěstí nesmálo.
Poslouchat řeči o lásce kamarádek mi taky moc nepřidávalo na sebevědomí, ale nějak jsem se s tím smířila a nakonec jsem byla ráda, že alespoň jejich štěstí můžu vnímat skrz vyprávění. No a potom to přišlo, když jsem nejmíň čekala na svou velkou lásku, zjevil se kluk, který mi mého prince z pohádky nepřipomínal ani náhodou.
Nebyl to hezoun z časopisů, ale obyčejný kluk, který kam přišel, tam ho bylo plno. Hlasitý a hřmotný hlas zněl místností a jeho smích se nesl s takovou nakažlivostí, že mi stačilo být v jeho blízkosti. A stalo se ještě něco, co se mi v životě nestalo, měl o mě zájem. Jezdil za mnou po práci, ve volných chvílích a slovo dalo slovo, byli jsme spolu.
Tím se mi splnil můj první větší sen, který mi nedal spát. Jenže jak to tak bývá, jeden sen zmizí a další se objeví na prahu. Nicméně, o tom dalším někdy příště. 
2024 ©